čtvrtek 23. listopadu 2017

Václav Lízal

Něco ze staršího Lontu:

tento článek byl napsán 21.9.2010


V pondělí, na naše hody by se dožil 84 roků největší sedlák v dědině a širokém okolí – Václav Lízal.
Sice takřka celý život sebou vláčel stranickou legitimaci vševědoucí strany, ale přesto zůstal pravým, nefalšovaným sedlákem. Sedlákem, se vším co k jeho personifikaci patří.
Narodil se Josefu a Hedvice Lízalovým 13. Září 1926. Ve kterém domě jsem nezjistil, jelikož č. 88 zakoupil Josef Lízal až v roce 1927. To byl Vaškovi rok a tak si ani nemohl pamatovat, jak se stavělo pořádné selské stavení, největší ve vsi v té době. Mlíčař, jak se otci přezdívalo, byl chytrý sedlák nebál se nových věcí.  Václav zdědil většinu jeho genů, pracovitého s rozhledem hospodařícího sedláka.
V roce 1951 se oženil s Věrou Pokornou z Moutnic. Vychovali spolu dceru Věru.
Léta jeho mládí to byl komunistický experiment a ten vyhovoval jeho nátuře novátora. Zapojil se do „stranické práce“ a ta mu nahrazovala školní vzdělání. Nedostatek školního vzdělání se neprojevilo na jeho manžerských schopnostech. Přestože bydlel v Nesvačilce, strana jej dosadila jako předsedy MNV (starostu) v Moutnicích. Bylo  to v květnu roku 1957, rozhodujícím roku nátlaku na založení JZD v Moutnicích. Nátlak byl tak razantní, že v září téhož roku Václav slavil první vítězství. Poslední den toho měsíce zahájil jako předseda MNV zakládající schůzi JZD. Zatím vyčkával a počáteční problémy nechal na Josefu Lejskovi, co by prvním předsedovi JZD. Bylo mu 31 a sbíral zkušenosti, jak se to dělá jinde. Když, ale v roce 1959 odstoupil Lejska z funkce, Václav se postavil do čela představenstva JZD Moutnice. Ne ještě to nebylo „na věčné časy“. V roce 1962 odešel z družstva, aby se za dva roky vrátil, opět jako předseda. Ty dva roky jej nahrazoval  nesvačilák Vojtěch Sedláček. Na ty dva roky prohlásil, že se vzdělával.  V roce 1963 se odstěhoval do svého nového domu V Moutnicích.
Od toho roku 1964 až do důchodu v roce 1986 ovládal pevnou rukou JZD jako vlastní v tom nejlepším smyslu slova. Pro něj to nebyla práce, pro něj to bylo poslání. Neznal pracovní dobu a nesnášel překážky. Stále se snažil posunovat zemědělství kupředu k vyšším výnosům a lepšímu hospodaření.
Proto jsem jej nazval největším sedlákem, že sedlákem nemůžete být od pondělí do pátku. To v zemědělství nejde.  On byl v práci denně. Vím dobře, co píši, pracoval jsem pod ním 12roků a ne vždy jsme se shodli, ale do jeho smrti jsme k sobě zůstali otevření. Nejednou jsem byl nucen poslouchat jeho velikášské monology ve čtyři ráno, uprostřed vojtěškového pole. Tam jsem jej vnímal jako sedláka furianta, co se předvádí, naparuje. To každý sedlák potřeboval a on se tak připravoval      ( ty monology slyšely snad stovky lidí, nejen já) na družstevní schůze. Piloval své řečnické umění. Za řečnickým pultem mluvil bez papírů, „z patra“ a mohu dosvědčit, že prostší lidé často nedýchali. Byl strhující řečníkem. Nyní mne mrzí, že jsem si nezapisoval jeho formulace. Na jednu si však vzpomínám. To se rozjel ve chvále hospodářských výsledků k větě „zaberem to, vod Brna po Rakouský hranice. Tak jsme silní“.
My, místní jsme jej znali, jako Vaška Lízala, nebo Mlíčařa. Jak jsem uvedl, to bylo po otcově přezdívce. Mimo náš region a obzvláště ve stranickém prostředí byl znám jako Stalin. Tuto nelichotivou přezdívku si vydobyl svoji neústupností při prosazování svých názorů a Moutnického JZD. On musel mít firmu na předních místech v hodnocení a toho se dalo docílit novou technikou a technologiemi. Vyvíjel vždy maximální snahu se k těmto produktům dostat, což nebylo zrovna lehké. Tvrdá nátura a selský rozum v jeho podání vynesla JZD Moutnice mezi nejlépe hospodařící družstva v republice. Tvrdí-li kdokoliv, že jen díky stranickému průkazu, budu oponovat. To možná platilo v začátcích JZD, ale od sedmdesátých let mu to bylo jen na obtíž. Stranické direktivy brzdily jeho schopnosti managerovat tak velkou firmu. Jeho velkou předností bylo, že poznal co v člověku je, co umí. Politika v tom nehrála roli. Pro družstvo pracovali docenti vyhození z brněnských vysokých škol po roce 68. Já po vystoupení ze strany jsem nepocítil žádnou diskriminaci. Kdo dokázal svojí prací prospívat firmě, neměl problém. Slitování měl ale i s místními lidskými troskami, jež nechával přežívat. Odjinud, neměl opilec šanci.
Nehrabal pro sebe a ani ostatním příliš nerozdával. Desítky domů v Moutnicích byly lepší než jeho. V garáži obyčejný Žigulík. Jeho životním stylem nebyl přepych, ale práce. To vyčítal Nesvačilským družstevníkům, že myslely při výplatě hlavně na sebe a ne na družstvo. Narážel tím na to, že v šedesátých letech jsme měli vyšší odměnu na pracovní jednotku než Moutnice.
Strana co jej vynesla do funkce, jej také zničila. Na místo „Řádu práce“ co se dával úspěšným pracovníkům do důchodu, on dostal trestní stíhání. Nikdo ani pořádně neví za co. Trapně zjišťovali, zdali si nenechávali tržby za drobný prodej cibule či okurek. Nic mu nedokázali. Můj názor je, že si to jen soudruzi vyřizovali účty mezi sebou. Obzvláště Oslavanští horníci jej neměli v lásce a podařilo se jim jej „zadupat do země“. Z družstva odešel bez fanfár, i když by mu náležely. Zůstala po něm firma, jenž dodnes žije z jeho podstaty.
Napsal jsem největší sedlák a na tom označení trvám. Byl sedlákem duší. Bil se za rodnou hroudu, ochraňoval ji a zveleboval. Jistě bylo to poplatné době a on se jevil jako její představitel, komunista, ale tím on nikdy nebyl. Byl to sedlák s 2000 hektary a měl tu smůlu, že u moci byli komunisti.
Zemřel  6.11.2007. pohřeb byl na jeho přání v úzkém rodinném kruhu.


VL

neděle 29. října 2017

Co nás čeká?

Článek o astrologii, jenž může být zajímavý nejen pro astrology, ale i pro ty co se zajímají o vlastní rod:

https://astroplus.cz/osudy-potomku-jsou-ovlivnovany-sedmi-generacemi-predku/



• druhé pokolení – rodiče (dva, tedy pár). Je spojeno s energií Měsíce. Jsou to oni, kdo formují naše nejbližší okolí, citový vztah ke světu, potenciál zdraví. Ovlivňují také naši možnost a umění další adaptace, schopnosti najít v životě své místo.
• třetí pokolení – babičky a dědečkové (čtyři lidé). Předávají nám schopnost přijetí, intelektuální možnosti, talenty a komunikativnost, umění styku s lidmi.
• čtvrté pokolení – prababičky a pradědečkové (osm lidí). V našem osudu vytvářejí milostné scénáře, umění žít v harmonii a také úroveň materiálního dostatku.
• páté pokolení – praprababičky a prapradědečkové (šestnáct lidí). Vybavují nás vůlí, úsilím a uměním vítězit. Druhou stranou mince je agresivita.
• šesté pokolení – babičky a dědové našich prababiček a pradědečků (třicet dva lidí). V našem osudu odrážejí spojení s tradicemi, učením a zásadami, kterých se v životě přidržujeme. Přináší nám také společenský postup.
 sedmé pokolení – prababičky a pradědové našich prababiček a pradědů (64 lidí). Právě toto pokolení znamená osud, naše vlastní osudové předurčení.

Josef Stříž není pomníček

Tvorba rodokmenu není jednotvárné otáčení listů matrik. Velice často to nepomáhá (pouhé listování v matrikách). Člověk se dostane "do úzkých" a ne a ne se hnout kupředu. Není-li žádná poznámka odkud osoba přišla, či nejsou taková příjmení v okolních obcích, stává se z takové osoby "pomníček". Hodně takových pomníčků vniklo po zrušení nevolnictví 1.11.1781. Vznikaly a vznikají nadále.
          Pro mne představoval problém otec jedné prababičky. Její otec Josef Stříž se objevil v Těšanech a rodili se mu děti s Mariannou Rychlíkovou. Určitě byli sezdáni, ale zápis jsem nenašel. V okolí se takové příjmení nenašlo. Docela mne mrzelo, že právě v ženské linii mám takové "okno".
   Stačí však nápad. Ten se jmenoval familysearch. Do amerického vyhledávače osob jsem zadal Stříž a světe div se dalo mi to dva Josefy Stříže. Jednoho z Ratíškovic a druhého z Kořence u Boskovic.
Ten ratíškovský byla pouze náhoda a jeho úmrtím za rok po narození stopa skončila.
Zato ta druhá byla senzační. Perfektně vedené indexy matrik v Benešově a okolí mne dovedla až téměř do 16., století. Díky Mormonům z Ameriky jsem objasnil odkud Marianna Střížová vlastně pochází. Je to severovýchodně od Boskovic. Střížové tak byli často hospodští a řezníci.


Podařilo se mi odhalit i rodné příjmení matky Josefa. Ta se jmenovala Kostišinová a na jejím rodném domě se narodil i Josef Stříž.



11.11.2017
A vše je jinak. Včera jsem nalezl:
http://actapublica.eu/matriky/brno/prohlizec/2549/?strana=68

Jistý Josef Stříž se narodil v Divácích což je přece jen pravděpodobnější místo narození než ten Kořenec u Boskovic. Musím to důkladně prověřit.

No, jednoznačné to zase není. Nenašel jsem svatbu jeho manželek s ním. Je zajímavé, že je tam vždy uveden syn svobodné matky Josef Ledba, ale první manželka má v úmrtním zápisu uvedeného manžela Josefa Stříže. Je to zatím záhada, ale i tak je tato konstrukce ta pravá. Jedna z mateřských linií končí v Divácích, kde jsem strávil dva roky života na zámku.




VL


pondělí 23. října 2017

Důležitá poznámka

Velké poděkování šitbořskému písaři jenž napsal poznámku při zápisu svatby Jana Husáka. Bez onoho dodatku " z královského města Chrudimi", by pátrání po původu zdejšího rodu Husáků, bylo asi neúspěšné. Díky pane faráři (asi to psal farář).



http://actapublica.eu/matriky/brno/prohlizec/3352/?strana=185

Najdete to dole vpravo

pátek 20. října 2017

TV NOE z Nesvačilky

Velice úspěšně proběhla akce na sponsorování lamel pro výstavbu kaple. Všech 1000 kusů má svého dárce. Bylo třeba poděkovat a tak zde je odkaz na video:

http://www.tvnoe.cz/video/14308

posuňte si čas na 18.27 min

středa 11. října 2017

Lízalka žebračka

Často se mne ptají, ti co pro ně dělám rodokmen, zda je tam nějaký šlechtic v jejich rodokmenu.
Já se na "takové štěstí" dívám zcela odlišně. Více si vážím rodů kde se nuzných pacholků a nádeníků stali pracovití lidé, úspěšně zařazení do společnosti. Mít v rodokmenu někoho kdo promrhal majetky (sám sebe nepovažuji za boháče) by mi přišlo spíše jako hanebné dědictví.
Při hledání jsem samozřejmě narážel na všechny vrstvy společnosti v rodokmenu. Vedle hospodářů na gruntu, purkmistry a starosty jsem nalezl i žebračku.
Musela by se narodit prvnímu známému Lízalovi a to Zachariášovi. Její úmrtí je uvedeno v matrice Nikolčic dne 19.2.1738.


Pouhý strohý zápis že zemřela Dorota Lízalka, žebračka, věk 70 roků.
Bylo-li to její vyvdané příjmení mohla by být manželkou jedině Pauluse Lízala, syna Zachariase a jeho druhé ženy Marianny. Jenže ten by byl o 17 starší. Ještě pádnější protiargumentem je to, že by mu porodila dítě ve věku 49 roků. To je dosti nereálné.  Dále by to předpokládalo nezájem manžela a vlastního syna Wenzla o její stáří. Ještě zde žili tři synové bratra Martina a asi i děti nevlastního bratra Tomáše. Toto je nesmyslná konstrukce.
Spíše se dá předpokládat že byla dcerou Zachariase a jeho první manželky Anny. To by se narodila v roce 1668 v Měníně. Doklad o tom nemám. Je tedy možné, že z různých, neznámých důvodů, zůstala v životě sama, mimo rodinu a zemřela jako žebračka. Často se stává, že lidé jenž jsou na sebe citově vázáni, umírají nedlouho za sebou. Tato Dorota zemřela pouhý měsíc po své švagrové Anně rozené Broskvové, manželce jejího bratra Martina. Byli pouhých 6 roků od sebe.
Doklad o tom, že v oněch časech nemohl člověk sám bez rodiny dobře existovat.


VL